Jívovský email !
Získejte exkluzivní "jívovský" email ve formátu: jmeno.prijmeni@jivova.com
SMS Infokanál
Jóga Jívová
Bič na černé skládky
Rubriky

následovalo po nich. Názory autorů, kteří se touto otázkou více či méně zabývali, se poněkud rozcházejí. S výjimkou E. Prokische se sice shodují v tom, že Jívová zpustla a delší dobu nebyla osazena, liší se ovšem dobou, kdy k tomuto zpustnutí došlo. Např. podle V. Spáčila (Pečeti …, s. 108) Jívová zpustla již za husitských válek, podle L. Hosáka a R. Šrámka byla pustá v roce 1437, A. Turek (K vývoji…, s. 29) se domníval, že Jívová zpustla pravděpodobně za pozdějších válek česko-uherských, zatímco E. Prokisch o jejím zpustnutí buď nevěděl nebo je nechtěl připustit. O pusté vsi Jívová se zmiňuje listina z 18. ledna 1437 (K Ol, sign. K 4), tj. tehdy byla Jívová prokazatelně pustá. Zmínění autoři se však neshodují ani v tom, kdy byla zpustlá ves znovu osazena.

Většinou je uváděn rok 1547, to však vyvrací informace, podle níž si již v roce 1543 dala Jívová zhotovit pečetidlo (Spáčil, V.: Pečeti …, s. 108). Zřejmě se tedy jednalo o dobu několika let, kdy se na území zpustlé vsi postupně usazovali noví osadníci, jejichž příliv vyvrcholil právě v roce 1547. Nejasná je rovněž otázka, kdy došlo k poněmčení zřejmě původně české Jívové, jak naznačuje její původní název. Jiné průkazné doklady k této otázce ovšem pro toto nejstarší období neexistují. I v tomto případě lze zaznamenat celou škálu zcela odlišných názorů. V. Hrubý (c.d., s. 33) se domníval, že ves byla poněmčena již ve druhé polovině 14. století, neboť v listině z roku 1383 je mezi jívovskými poddanými postiženými klatbou vedle německých jmen jen jedno jméno české – Martin Zak (Žák).

A. Turek proti tomu kladl poněmčení vsi nejpozději do počátku 17. století (K vývoji…, s. 29 – 30). Vycházel z toho, že Jívová byla v roce 1547 obnovena Čechy i Němci z okolí, přičemž němečtí osadníci měli převahu – v té době totiž s výjimkou Tepence chybí české pomístní názvy a také v matrikách od roku 1634 se vyskytují téměř jen německá příjmení. L. Hosák však posunul poněmčení městečka až do doby po třicetileté válce (c.d., s. 496). I když nelze tuto otázku definitivně rozhodnout, lze asi právem tvrdit, že němečtí obyvatelé převládali v Jívové nejpozději po novém osazení vsi a jejím povýšení na městečko v polovině 16. století. Je třeba jen dodat; že národnostní otázka v té době ani zdaleka nehrála takovou roli, jaká jí byla přikládána v nové době. Faktem zůstává, že předpokládáný „zlatý věk“ Jívové nastal těsně před polovinou 16. století, kdy byla zpustlá ves znovu osazena. V roce 1547 totiž kartuziáni jako pozemková vrchnost povolili novým osadníkům vesměs z okolí – z Domašova nad Bystřicí, Vésky, Krakořic, Dolan i odjinud – znovu osadit majetek kláštera, zvaný Giba. Originální pergamenová listina, která tuto skutečnost potvrzovála, se nacházela ještě v roce 1945 v obecním archivu Jívové (Prokisch, E.: c.d.,1976, s. 56).

Vzhledem k tomu, že listina z roku 1547 měla do budoucna otevřít pro nové osadníky Jívové slibné perspektivy pro další rozvoj, je třeba jí věnovat náležitou pozornost; téměř bez nadsázky lze konstatovat, že se v roce 1547 začala psát nová kapitola historie Jívové. Kartuziáni jako jívovská vrchnost nově osazenou ves bohatě obdarovali a jejím osadníkům věnovali půdu, louky, les i potok a zároveň nově vymezili jejich práva a povinnosti. Podle dobového zvyku získali noví obyvatelé Jívové především tzv.lhůtu, tj. byli osvobozeni od všech povinností kromě „kolonizačních“, nebol jejich prvořadým úkolem bylo vystavět obytná stavení i hospodářské budovy a zúrodnit půdu. Lhůta byla stanovena na čtyři roky, během nichž byli poddaní zbaveni všech platů, naturálních dávek i roboty vůči vrchnosti. V průběhu této lhůty musel každý poddaný, jak se zaručil, vystavět pod pokutou 10 kop grošů obydlí a hospodářská stavení, a pod pokutou dvou kop grošů nesměl tento majetek bez svolení vrchnosti prodat ani předat.

Dále získali poddaní pro sebe i své potomky tzv. odúmrt. Vrchnost totiž měla do té doby právo převzít majetek poddaného, pokud zemřel bez mužských potomků, což poddané zbavovalo práva na majetek, který obhospodařovali mnohdy po celé generace. Kartuziáni se tohoto práva vzdali ve prospěch poddaných a smlouva jednoznačně stanovila, že zemřel-li někdo bez dědiců či příbuzných, měl jeho majetek spravovat jeden rok a tři měsíce rychtář spolu s radou. Pokud se do té doby nepřihlásil žádný dědic, směl rychtář, opět s radou a po svolení vrchnosti použít tento majetek (zřejmě spíše finanční částku, získanou jeho prodejem) pro obecní účely a zejména na zlepšení komunikací. Za udělení práva na odúmrt byli jívovší poddaní povinni po uplynutí stanovené čtyřleté lhůty dovážet každý rok dvě fůry dřeva k pivovaru u dolanského dvora.

Další peněžní, naturální a robotní povinnosti, které měli jívovští poddaní plnit po skončení čtyřleté lhůty, byly stanoveny následovně (z každého lánu):- odvádět tzv. gruntovní plat 1 zl. (polovinu na sv. Jiří – 24.4. a polovinu na sv. Michala – 29.9.);- dávat vrchnosti na sv. Martina (11.11.) dvě měřice ovsa a v tzv. křížové dny (o Velikonocích) 40 vajec;- přivézt v době, kdy je „dobrá cesta“, do olomouckého kláštera fůru tvrdého dřeva;- usušit a přivézt do dvora v Dolanech fůru sena nebo dvě fůry dřeva;- usušit a pohrabat louky a meze, za což měli dostat od vrchnosti sud piva s tím, že po odvezení sena na nich mohou pást svůj dobytek. Povinnosti poddaných byly stanoveny podle lánové výměry, což např. při robotě znamenalo, že určený objem práce měl vykonat jeden celoláník nebo vždy dva pololánící, kteří zapřahali spolu; u peněžních a naturálních dávek odevzdávali pololáníci polovinu stanovené sumy či množství.

Z hlediska dalšího vývoje Jívové bylo podstatné zejména to, že kartuziáni jako pozemková vrchnost v této smlouvě z roku 1547 vyhradili v obci prostor pro kostel, faru, školu, špitál, jatky, pivovar, ale i cihelnu, mlýn, pilu a lázeň. V těchto případech, jak bude uvedeno dále, ovšem došlo k realizaci jednotlivých bodů jen z velmi malé části. Vrchnost si ovšem podržela právo kácet v jívovském obecním lese dřevo pro potřebu svých podniků v Dolanech (pivovar, dvůr aj.) i právo honitby. Velkolepě koncipovaná smlouva dávala Jívové širokou perspektivu dalsího rozvoje a Zřejmě byla spolu s dosud výhodnou polohou obce, jejím významem v okolí i velikostí jejího osídlení (46 lánů s asi 55 usedlostmi) předpokladem k jejímu povýsení na městečko. K tomu došlo 22.května 1581, kdy císař Rudolf II. udělil Jívové znak, právo pečetit zeleným voskem (červený vosk byl vyhrazen pro vrchnost a města) a také právo konat výroční a týdenní trhy.

Nový znak Jívové nahradil dosud používanou pečei nesoucí letopočet 1543. Vedle znaku získalo městečko právo na konání pravidelných výročních a týdenních trhů. Výroční trhy (jarmarky) se měly konat vždy první pondělí před svatodušními svátky (letnicemi) a v pondělí před sv. Bartolomějem, který byl patronem jívovského kostela a jehož svátek připadal na 24. srpen. Pravidelný týdenní trh byl stanoven na pondělí. Jívová byla udělením těchto privilegií, tj. znaku, práva pečetit zeleným voskem a práva trhu povýšena na městečko, které bylo snad i opevněno (Kuča, K.: c.d., s. 747), i když o opevnění další doklady postrádáme. Originální pergamenová listina o povýšení Jívové na městečko se nacházela ještě v roce 1945 v obecním archivu Jívové.

Krátce po osvobození však byla provedena členy místní správní komise neoprávněná a neodborná skartace archivu, při níž byla zničena nejen listina z roku 1581, ale i další cenné archiválie, převážně z 18. – 20. století; tehdy prý se ztratila i stará obecní kronika. Jívovský kronikář Josef Pletánek k tomu poznamenal, že předseda správní komise nechal obecní archiv, uložený ve skříni, vyklidit a „tak se i královský dekret ocitl někde v hnoji“, (Kronika obce, s. 23). Za necelé dva měsíce od povýšení na městečko – 17. července 1581 – získali poddaní od své vrchnosti darovací listinu na dalších devět lánů polností, které se nacházely na vrchu zvaném tehdy Kóhlenberg (Uhlířský vrch). Tím došlo k rozšíření tehdejšího katastru Jívové z dosavadních 46 lánů na 55 lánů s tím, že devět nových lánů bylo rozděleno namenší parcely, které byly přiděleny k jednotlivým usedlostem. Počet usedlostí (55) se tím sice nezměnil, zvětšila se však poněkud výměra pozemků, která k nim patřila (K Ol, sign. P 3). Při této příležitosti byly opět (jako v podobných případech ostatně vždy) znovu určeny či vyměřeny povinnosti jívovských poddaných vůči kartuziánskému klášteru: klášter měl dostávat ročně 55 zlatých (27 zlatých a 15 gr. na sv. Jiří a totéž na sv. Václava), na sv. Martina 55 18 měřic ovsa a 110 kusů slepíc, na tzv. křížové dny 36 kop a 40 kusů vajec a 165 fůr dřeva, přivezených do kláštera v Olomouci i v zimě na saních do Dolan.

Zdá se, že kartuziáni s výstavbou „podniků“, které měly přispět k dalšímu rozvoji a rozkvětu Jívové a které svým poddaným slíbili v roce 1547, nijak nespěchali. Lze tak usoudit přinejmenším z toho, že z původní velkolepé nabídky či spíše přání bylo uskutečněno jen pramálo. Není jisté, zda klášter zřídil v Jívové např. jatky (v roce 1780 byli v městečku 4 řezníci); až do poloviny 19. století chybí jakákoliv zmínka o cihelně, špitálu či lázních, jejichž zřízení listina z roku 1547 předpokládala a slibovala. Zcela reálně se naopak jevila stavba jívovského pivovaru. Klášter si zřejmě uvědomoval, že městečko nemá žádné příjmy, a proto byla v roce 1582 uzavřena smlouva o stavbě pivovaru. Mělo se v něm vařit na jeden výstav 12 sudů piva, přičemž z každého výstavu měla vrchnost dostávat 5 grošů; bylo již rozhodnuto i to, že do postavení vlastní sladovny mohou jívovští brát za malý poplatek slad z dolanské sladovny a po zřízení vlastní sladovny budou klášteru odvádět rovněž pouze malý a spíše symbolický poplatek.

Jívovský pivovar měl být vybaven zařízením z olomouckého pivovaru, které se ovšem do Jívové údajně nepodařilo přepravit, a tím jívovský pivovar zanikl navždy vlastně ještě dříve, než vznikl. Oprávění šenkovat pivo a pálenku si ovšem podrželo 21 jívovských měšťanů“ s domy kolem náměstí. O kostele, faře a škole, zmiňovaných rovněž již v listině z roku 1547, pojednává samostatná kapitola. Kromě těchto institucí splnili kartuziáni svůj slib snad v jediném bodě – brzy po roce 1582 dostala Jívová svolení vrchnosti k výstavbě svobodného mlýna. Byl to tzv. Nivský mlýn (Auen-miihle) na Jívovském potoce, osvobozený od vrchnostenských povinností (při číslování domů v roce 1771 dostal číslo 132). Můžeme jen dodat, že v roce 1663 jej klášter znovu potvrdil jako obecní majetek. V 18. století byl tento mlýn, k němuž tehdy patřila i pila, pronajímán jednotlivým poddaným (K OL sign. N 6, N 11, N 12) a obec jej až v roce1771 prodala Floriánu Techetovi.

Před rokem 1663 byl postaven i tzv. Panský mlýn (Herrenmiihle) na Bystřičce, který dostal při číslování domů v roce 1771 číslo 133. Jívová vzhledem ke své dosti izolované poloze postrádala zemědělské zázemí i vlastní nebo vrchnostenské podniky. Ani přes udělená privilegia se asi nemohla stát významným tržním centrem, neboť v tomto směru byla zřejmě předstižena výhodněji položenými lokalitami, ai už se jednal o Dolany, Šternberk, Moravský Beroun či Domašov n. B. Muselase tedy spokojit a snad i využívat své polohy na dálkové cestě a postránce obživy musela být soběstačná. Zbývá ještě vysvětlit, resp. se pokusit vysvětlit, jak se Jívová vyvíjela bezprostředně po svém novém osazení. Zřejmě je nutné vycházet ze skutečnosti, že byla obnovena jako vesnice (1547), která se teprve později, po více než třiceti letech, stala městečkem (1581).

Při obnovení vsi bylo nutné respektovat objektivní faktory, tj. utváření terénu a trasu dálkové cesty, která nezanikla ani v době, kdy byla Jívová pustou vsí. Nově založenou vsí byla nepochybně dolní jihozápadní část dnešní Jívové, která končila snad někde v prostoru kolem kostela. Bylo to logické, neboť ves, rozložená ve svahu, byla okolním terénem chráněna více než otevřená plošina, na níž vzniklo později náměstí. Tomu odpovídá i poloha kostela s hlavním vchodem rovněž z jihozápadu. K vytyčení městečka došlo zřejmě až v roce 1581. E. Prokisch se v této souvislosti domníval, že proto, aby se uvolnil prostor pro náměstí, musely být dokonce zbourány některé domy. Pokud k bourání domů došlo, mohlo to snad být kolem silnice, vedoucí z Olomouce. Náměstí má přibližně čtvercový tvar, kolem jeho jihovýchodní strany procházela dálková cesta, jejíž trasa se ani po lokaci zřejmě nezměnila. Nejmladší severovýchodní část Jívové vznikla pravděpodobně až v 18. století.

Inzerce

http:prijsviagra.topviagra-plus-india.html
That's the perfect insigh...

http:preciodeviagra.topviagra-cerebral-ideal.html
I really needed to find t...

http:prixgeneriqueviagra.topviagra-en-suisse-marse
Benja, joue bien c&#8...

Marcel
Dobrý den, Hledám vhodný...

Martin Dvořák
Máte doma staré domácí na...

Archiv
Statistiky
Dnešní návštěvy: 15
Online: 0
OS:
Browser:
IP: 54.225.57.89